Sdružení pěstounských rodin

KAJOTbet podporuje Sdružení pěstounských rodin

Rozhovory | Značka KAJOTbet | komentáře 0

KAJOTbet fond nadace Terezy Maxové dětem již pomohl s rozvojem řady projektů v oblasti podpory náhradního rodičovství a kompenzace nedostatků ústavní péče. Jednou z veřejně prospěšných institucí, kterým se dostalo pomoci od fondu, je také Sdružení pěstounských rodin, jehož předseda, Mgr. Ing. Pavel Šmýd, nám poskytnul rozhovor o konkrétní podobě spolupráce a situaci pěstounských rodin v České republice.

Jak lze charakterizovat Vaše sdružení, jakým činnostem se věnujete a jak dlouho již působíte?

Sdružení pěstounských rodin vzniklo v roce 1995, jako zájmové sdružení pěstounů, kteří v té době rozvíjeli svou činnost. Začalo se více hovořit o tom, že děti patří do rodin a ty rodiny, které zde delší dobu žili víceméně osamoceně, se dohodly, že budou spolupracovat a vytvořily nejdříve zájmové, posléze pak odborné sdružení, ve kterém se nyní pohybujeme. Toto sdružení se postupně rozvíjelo, poskytovalo další a další služby. Především rodinám s více dětmi a také mladým dospělým, tedy těm, kteří z náhradní rodinné péče odcházejí. Pro tyto mladé dospělé jsme postavili Dům na půli cesty a založili jsme ještě jednu pobočku v Plzni, jako další poradnu náhradní rodinné péče.

Jak dlouho spolupracujete s KAJOTbet fondem Nadace Terezy Maxové dětem?

S Nadací Terezy Maxové spolupracujeme prakticky od samotného založení. Hned na počátku nás oslovili a od té doby velmi intenzivně spolupracujeme. Citelná byla tato spolupráce zejména v době budování Domu na půli cesty. Tam byly náklady v řádu milionů a sami bychom je nikdy nedali dohromady. Každý rok se pak snažíme budovat nějakou společnou aktivitu, která pomůže směrem k náhradní rodinné péči tady v Brně nebo v Plzni.

Můžete zmínit nějaké projekty, na které jste získali podporu v poslední době?

Obecně lze říci, že spolupracujeme zejména na řešení problematických aspektů přechodu nezaopatřených dětí do náhradní rodinné péče. Tyto děti si v řadě případů s sebou nesou nějaký handicap, ať už je tělesný nebo duševní, nebo se týká například vzdělání. Pěstounské rodiny potom potřebují odbornou specializovanou pomoc, pro další rozvoj těchto dětí. A především dětem je určena tato naše pomoc. Je v tom psychologické poradenství, sociální poradenství, pedagogické poradenství a další činnosti, které se týkají  zařazení dětí do normálního života.

Můžete spočítat, kolika pěstounských rodin či přímo dětí v Jihomoravském kraji, se týká Vaše pomoc?

Na přelomu roku to bylo kolem 670 rodin. Mění se to však každým dnem, podle toho, jak ty děti dospívají, nebo přicházejí další. Ten počet se dlouhodobě pohybuje na hranici 700 rodin. My můžeme říci, že stabilní kontakt máme zhruba se 150ti až 200 rodinami, se kterými jsme schopni pravidelně komunikovat.

Takže není možné v té pomoci zachytit úplně všechny pěstounské rodiny?

Není, protože mnoho rodin žije zcela anonymně a nepotřebují nějakou významnou konkrétní podporu. Je důležité vědět, že řada rodin má třeba jen jedno dítě, přijaté ke svým dětem a zde ta socializace zpravidla probíhá bez větších problémů. Na nás se obracejí spíše ty pěstounské rodiny, které vychovávají více dětí nebo zažívají nějaké těžkosti. Takže nějaká skutečně intenzivní  a hluboká spolupráce se týká spíše několika desítek rodin.

Jaká je pozice pěstounských rodin v celkovém rámci politiky vůči nezaopatřeným dětem?

Podle nového zákona, který vešel v platnost v listopadu loňského roku, se pěstounská péče dostala na výsluní náhradní rodinné péče. Další rozvoj je otázkou budoucnosti, protože hodně záleží na tom, jakým směrem se vydáme. Zda budeme třeba následovat anglo-americký model, kde většina nezaopatřených dětí přechází do adopce. Oproti tomu například v Německu téměř všechny takové děti jsou posílány do pěstounské péče. Skutečně záleží hlavně na tom, kterým směrem se naše společnost vydá.

Přibývá zájemců o pěstounskou péči, nebo je stále těžší vyhledávat potenciální pěstounské rodiny?

Nyní částečně přibývá, ale určitě nejde o desítky či stovky rodin. Jde spíše o jednotlivé pěstouny, ale tendence je určitě spíše narůstající než klesající. Díky vládnímu programu „Právo na dětství“ je pak slušná naděje na to, že pěstounských rodin v Česku bude přibývat stále více.

Označil byste pěstounství jako plnohodnotné profesionální povolání?

Ten prvek profesionalizace, který se v této souvislosti skloňuje, je především o tom, že tito lidé musí splňovat požadavky, které jsou na náhradní rodiče kladeny. Především musí znát dobře své kompetence, nejen po stránce rodičovské a citové, ale také po stránce právní nebo pedagogické. Důležitý rozměr je zde ten, že často do toho vztahu vstupuje i původní rodina. To znamená rodiče, kteří na své biologické dítě mají právo a dítě má také právo na kontakt s těmito rodiči. V takovém případě musí být náhradní rodič schopen tento vztah dítěte s jeho původní rodinou zvládnout.

Zajišťujete nějaké další vzdělávání pěstounských rodičů, tak aby měli dobrý přehled o těchto svých kompetencích a povinnostech?

Ano, získali jsme na to akreditaci, takže fungujeme i jako vzdělávací insituce, která poskytuje toto odborné vzdělání pro pěstouny a sociální pracovníky. Přijíždí k nám řada našich i zahraničních odborníků, kteří u nás vedou vzdělávací kurzy a semináře.

Co považujete za dobu své existence za svůj největší úspěch, co se Vám nejvíce povedlo?

Jednou z takových věcí je určitě Dům na půli cesty, který nyní poskytuje 15ti mladým lidem ubytování, základní životní standard a zázemí. Potom jsou tu poradny, které poskytují velmi kvalitní službu pro klienty v Brně a v Plzni, což je další velmi prospěšná věc. Pro nás je také velmi pozitivní, že jsme se pro Ministrestvo práce a sociálních věcí stali stabilním partnerem, který zastupuje širokou základnu pěstounů. V rámci změn a nových zákonů tak jsme institutem, se kterým ministerstvo tuto problematiku živě konzultuje a který může do rozvoje a tvorby nové legislativy také promluvit.

S jakými největšími problémy se dlouhodobě potýkáte?

Je to dlouhodobá práce neziskového sektoru, což je taková až adrenalinová záležitost.  Zatím je stav spíše takový, že instituce našeho typu neustále žijí podfinancovaně, což je samozřejmě velmi náročné. V dané chvíli však lze říci, že se blýská na lepší časy.